Láska k pravde… COMECE (Programové vyhlásenie SKM?)

Pápež na stretnutí COMECE: Európa stojí na osobách, nie na číslach

Nižšie nájdete texty z európskeho stretnutia biskupov v Ríme spolu s pápežom. Texty stoja za prerozmýšľanie a diskusiu. Mohli by sa stať aj akýmsi ideovým “programom SKM”?…

Myšlienky z príhovoru pápeža Františka účastníkom stretnutia COMECE

Vatikán. Evropa potřebuje vrátit duši a procitnout, což je úkolem křesťanů, kteří působí v jejích strukturách – zdůraznil papež František v promluvě k 350 členné delegaci politiků, zástupců akademické sféry, nevládních organizací a církevních představitelů zemí Evropské unie v rámci mezinárodní konference o přínosu křesťanů k budoucnosti evropského projektu – (Re)thinking Europe . Uspořádala ji ve dnech 27. – 29. října z inicitiavy Svatého otce Komise episkopátů zemí Evropské unie (COMECE) v Římě.

V obsáhlé, asi půlhodinové promluvě, odpovídal papež na otázku, kterou položil v úvodu svojí promluvy: „Jaká je naše odpovědnost v době, kdy je tvář Evropy stále více poznamenána pluralitou kultur a náboženských vyznání a křesťanství je vnímáno jako minulý, vzdálený či cizí element?“ Svatý otec si vzal podnět z prologu Benediktovy Řehole (14): Člověk je ten, kdo miluje život a přeje si dny štěstí (srov. Žl33,13). Je to radikálně nové, biblické pojetí člověka – řekl papež – odlišné od toho, které měla klasická řecko-římská kultura, a tím méně pak invazivní barbarské národy. „Člověk už není už pouhý civis, občan, který v zahálce požívá svá privilegia; ani miles, voják, který slouží střídajícím se mocnostem; a především není servus, výměnné zboží připravené o svobodu a určené pouze k práci a námaze. Svatý Benedikt – pokračoval papež – se odvolává na společnou přirozenost každé lidské bytosti, na lidskou osobu stvořenou k Božímu obrazu.

První a možná největší přínos, který mohou křesťané dnešní Evropě dát, je připomenout jí, že není souhrnem čísel či institucí, ale je tvořena lidmi. Často a snadno bývá bohužel každá diskuse redukována na řeč čísel. Neexistují už občané, nýbrž voliči. Neexistují migranti, nýbrž kvóty. Neexistují pracující, nýbrž ekonomické ukazatele. Neexistují chudí, ale práh chudoby. Konkrétnost člověka je tak redukována na pohodlnější a konejšivý abstraktní princip. Důvod je zřejmý: lidé mají tváře a zavazují nás k reálné, faktické a osobní odpovědnosti; čísla nás vedou k úvahám, jež jsou také užitečné a důležité, avšak postrádají duši. Poskytují nám alibi nezájmu, protože se nás nikdy netýkají tělesně.

Uznání, že druhý je především osobou – pokračoval Svatý otec – znamená docenit to, co mne s ním spojuje. To, že jsme osobami nás pojí, a vytváříme společenství (komunitu). A to je druhý přínos, který mohou dát křesťané budoucnosti Evropy, totiž ke znovu objevení přináležitosti ke společenství.

Společenství je nejúčinnější protilék na individualismy, kterými se vyznačuje naše doba, na onu dnes na Západě rozšířenou tendenci koncipovat se a žít v samotě. Je to nepochopení pojmu svoboda, který je interpretována téměř jako povinnost žít osamoceni, zbaveni jakéhokoli svazku, v důsledku čehož je budována vykořeněnéná společnost postrádající smysl pro přináležitost a zděděný odkaz. Křesťané uznávají, že jejich identita je především vztahová. Jsou součástí těla, církve (srov. 1 Kor12,12), ve kterém se každý svou totožností a osobitostí svobodně podílí na společném budování.

„Člověk a společenství – pokračoval papež – jsou tedy základy Evropy, kterou jako křesťané chceme a můžeme pomáhat budovat. Cihlami této stavby je: dialog, inkluze, solidarita a mír.

Celá Evropa je dnes místem dialogu, od Atlantiku po Ural, od Severního pólu po Středozemní moře. Takové je pojetí antické polis, které nebylo jen prostorem ekonomické směny, nýbrž neuralgickým místem politiky, místem vypracovávání zákonů sloužících všem, místem, kde horizontální dimenze každodenního života nepostrádala transcendentní rozlet, umožňující vidět za to, co je přechodné, pomíjivé a provizorní. To nás vede k tomu, abychom uvažovali pozitivně a konstruktivně o roli náboženství při budování společnosti.

Bohužel, určitý předsudek laicismu, který je stále v módě, není s to vnímat, že veřejná a objektivní role náboženství má pro společnost pozitivní hodnotu a raději ho vykazuje do soukromé a sentimentální sféry. Nastoluje se tak nadvláda jakéhosi uniformního myšlení (pensée unique), které se silně promítá do mezinárodních smluv a spatřuje ve stvrzení náboženské identity nebezpečí pro sebe a svoji hegemonii, čímž je prosazován předstíraný rozpor mezi právem na náboženskou svobodu a ostatními základními právy. Prosazovat dialog – jakýkoli dialog – je zásadní zodpovědností politiky, ale bohužel se příliš často stává spíše zjevným sídlem střetů mezi protivnými silami. Hlas dialogu je nahrazován řevem požadavků. Na mnoha stranách vyvstává dojem, že obecné dobro již není kýženým primárním cílem, a tento nezájem vnímají mnozí občané. V mnoha zemích tak nacházejí úrodnou půdu extremistické a populistické formace, které činí jádrem svého politického sdělení protest, aniž by však nabízely alternativu konstruktivního politického projektu. Dialog je tak nahrazen sterilní protikladem, který může ohrožovat občanské soužití, anebo hegemonií politické moci, která opravdový demokratický život uzavírá do klece a maří. V prvním případě se ničí mosty a v druhém se budují zdi.

Evropští lídři mají prosazovat inkluzivní komunitu – pokračoval papež. Inkluze však není synonymem pro indiferentní zplošťování. Naopak, autentická inkluzivnost dovede rozdíly ocenit a přijmout do společného a obohacujícího odkazu. Z této perspektivy jsou migranti spíše odpovědí než přítěží. Křesťané jsou povoláni vážně rozjímat na Ježíšovými slovy: »Byl jsem na cestě a ujali jste se mě« (Mt 25,35).

Zejména tváří v tvář dramatu uprchlíků a utečenců, nelze zapomínat na to, že jde o lidi, které nelze vybírat nebo vylučovat podle vlastního zalíbení na základě politické, ekonomické či náboženské logiky. Neodporuje to však povinnosti každé vlády řešit migrační otázku „za pomoci ctnosti, jež je vládě vlastní, a tou je moudrost“ (Tisková konference při zpáteční cestě z Kolumbie, 10. září t.r.), která musí brát v úvahu možnosti plné integrace těch, kdo přicházejí, a to na rovině sociální, ekonomické a politické. Nelze mít za to, že migrační fenomén je procesem neuváženým a neregulovaným, ale nelze také budovat zdi lhostejnosti či strachu. Na druhé straně samotní migranti nesmějí opomíjet vážnou povinnost znát, respektovat a asimilovat kulturu a tradice národa, který je přijímá.

Třetím stavebním prvkem Evropy je solidarita, která má z křesťanské perspektivy svůj důvod v přikázání lásky (Mt 22,37-40).

Od šedesátých let minulého století probíhá bezprecedentní generační konflikt. Lze říci, že při předávání ideálů, které daly Evropě její velikost, byla namísto tradice upřednostněna zpronevěra. Odmítnutím toho, co pocházelo od otců, nastala doba dramatické sterilnosti. Nejenom proto, že se v Evropě rodí málo dětí a příliš mnoho je těch, kterým bylo upřeno právo se narodit, ale také jakousi neschopností předávat mládeži materiální a kulturní nástroje k tomu, jak se vyrovnat s budoucností. Evropa prožívá jakýsi deficit paměti. Stát se znovu solidárním společenstvím znamená znovu objevit hodnotu vlastní minulosti a obohatit tak vlastní přítomnost a předat těm následujícím nadějnou budoucnost.

Nasazení křesťanů v Evropě – řekl v závěru své promluvy papež – musí směřovat k míru, jehož příslib tvořil zásadní záměr signatářů Římských dohod. Nestačí však jen zamezovat napětím a přičiňovat se o ukončení konfliktů ve světě, nýbrž je třeba prosazovat kulturu míru.

To vyžaduje lásku k pravdě, bez níž nemohou existovat autentické lidské vztahy, a hledání spravedlnosti, bez níž se vládnoucí normou jakéhokoli společenství stane bezpráví.

Papež František připomněl v této souvislosti bitvu u Caporetta, jejíž sté výročí spadá právě do těchto dnů a která byla vrcholem vleklé první světové války. Tato bitva měla tristní primát, pokud jde o množství padlých ve srovnání se směšně nepatrným územím, které přitom bylo dobyto. Z této události se naučme, že zakopávání se do vlastních pozic vede k porážce. Tato doba proto není dobou k budování zákopů, nýbrž k odvaze zasadit se o uskutečnění snu otců zakladatelů sjednocené a svorné Evropy, společenství národů toužících sdílet rozvoj a mír. Petrův nástupce pak s odkazem na list Diognetův (č.6), ve kterém je řeč o tom, že křesťané jsou ve světě tím, čím je duše v těle, v závěru svojí promluvy k činitelům Evropské unie řekl:

Křesťané jsou v této době povoláni dát Evropě duši a přivést ji k vědomí, nikoli k obsazování prostorů, nýbrž ke spouštění procesů (Evangelii gaudium, 223), aby dali ve společnosti zrod novým dynamikám. Právě to dělal sv. Benedikt, kterého nikoli náhodou Pavel VI. prohlásil za patrona Evropy. On neusiloval o obsazení prostorů zbloudilého a zmateného světa. Nesen vírou, hleděl dál a z malé poustevny v Subiaco dal zrod nakažlivému a nazadržitelnému hnutí, které načrtlo novou tvář Evropy. On byl »poslem míru, činitelem jednoty a mistrem civilizace« (Pavel VI., Pacis Nuntius, 24. října 1964) a ukázal také nám dnešním křesťanům, že z víry vždycky pramení radostná naděje schopná změnit svět.

Končil papež František promluvu k politikům, akademikům, aktivistům a církevním představitelům zemí Evropské unie.

Českou delegaci tvořil královehradecký biskup Jan Vokál, generální sekretář ČBK o. Stanislav Přibyl a Jakub Jinek, člen pracovní skupiny pro sociální otázky ČBK; za politiky a diplomaty pak Pavel Svoboda, Jiří Buriánek, Ondřej Benešík, Michaela Šojdrová a Alexandr Vondra. Předseda právního výboru Evropského parlamentu, Pavel Svoboda, Vatikánskému rozhlasu ještě před dnešním setkáním s papežem Františkem odpověděl na otázku, v čem má spočívat spolupráce mezi církví a Evropskou unií:

Myslím, že je za prvé zapotřebí vrátit se k faktům. Církev a Evropská unie má společnou spoustu předsudků, mýtů a lží. Musíme se vrátit k faktům. Bohužel, pro navracení k faktům není příznivá doba v tom, že politika je čím dál tím víc o emocích a málo o rozumném uvažování, takže tady musíme všichni, včetně církevních představitelů přispět svojí troškou k dílu. Potom budou ty věci jaksi naskakovat přirozeně. Prostě chceme spolupracovat přece tam, kde máme celokontinentální problémy, celokontinentální výzvy, který vyžadují celokontinentální odpovědi, a to znamená vybavit celoevropskou integraci také příslušnými pravomocemi, abychom mohli jako celý kontinent na výzvy jako je bezpečnost, terorismus, klimatické změny dávat společnou odpověď.

Říká euposlanec Pavel Svoboda na okraj mezinárodní konference o opětovném promyšlení Evropské unie pořádané z iniciativy papeže Františka v těchto dnech v Římě.

Slovenská katolícka misia v Bruseli (fara)

Rue Jenneval 10 
1000 Bruxelles
Belgicko

Kostol Sacré-Coeur

Rue le Corrège 19
1000 Bruxelles
Belgicko

Slovenská katolícka misia v Bruseli funguje od roku 2005. Jej hlavným poslaním je vykonávať pastoračnú a duchovnú starostlivosť pre Slovákov a Čechov žijúcich v Bruseli a okolí.

Okrem pastorácie sa v rámci misie organizujú aj rôzne kultúrno-spoločenské podujatia, ktoré medzi iným pomáhajú udržiavať kontakt so slovenskými zvykmi a kultúrou.    Čítať viac

Sv. omše

PO - 8.00 * UT - 19.00 * ST - 8.00
ŠT - 19.00 * PI - 19.00 * NE - 9.30

Tento štandardný harmonogram sa môže meniť - aktuálny rozpis sv. omší.

Farské oznamy

Kontakt

Máte otázku?

Informačník

Buďte informovaní o aktuálnom dianí v misii. Zapíšte sa na odber nášho informačníka